Tiskovec.cz 
Jak moc jsou důležité osobní vztahy v životě, ať už jde o byznys, nebo třeba donátorské aktivity, ví dobře Veronika Brázdilová, viceprezidentka Vodafonu pro firemní zákazníky. Ať už financuje a pomáhá stavět školu pro děti v Nepálu nebo se stará o firemní zákazníky na karlovarském filmovém festivalu, k obojímu přistupuje s pokorou. Protože jak říká: „Nic není v životě samozřejmé.”
V jednom z rozhovorů jsi řekla, že jak se cítí manažer, tak se cítí celá firma. Jak se dnes cítíš ty?
Dnes fakt dobře, je pondělí, lidé jsou odpočatí a nabití energií po víkendu. Ale může to být kterýkoli jiný den, je to vždycky o lidech. Když se daří věci na schůzkách posouvat dopředu, cítím, že práce dává smysl. A všechno, co v životě dává smysl, nemusí to být jen práce, mě nabíjí energií.
Podle Forbesu patříš do žebříčku nejvlivnějších žen v ČR. Jaké to je patřit do takového klubu?
Je to pro mě trochu zadostiučinění, protože mi vždycky táta říkal, když jsem přinesla špatnou známku ze školy, že špatně dopadnu (úsměv). Vlastně ale pořád nechápu, jak jsem se do takového klubu dostala. Jsou tam ženy, které dokázaly opravdu velké věci, a já si tam přijdu hrozně malá. Ale každé setkání s nimi je pro mě obrovskou inspirací a motivací jít pořád dopředu.
Cítíš tam i nějaký závazek?
Bylo by hezké říct, že když je člověk součástí takového klubu, tak cítí, že je třeba dělat věci, které mají větší přesah. Ale nemyslím, že to přichází proto, že jsi součástí nějaké komunity. To musíš mít v sobě. Máme to tak s manželem – jsme vděční za to, co děláme, že můžeme žít život takový, jaký máme a oba si uvědomujeme, že je správné to zase společnosti vracet. Protože to není samozřejmost. Takže se hodně bavíme o tom, co konkrétně bychom mohli pro společnost udělat.
To nás přivádí k Nepálu, kam jste s manželem odletěli stavět školu pro děti. Jak to celé vzniklo?
Oba průběžně podporujeme různé charitativní projekty, třeba pro Be Charity, pomáháme bezdomovecké skupině v Otrokovicích, a protože máme pejska, tak i útulkům. Letos oba slavíme kulatiny a rozhodli jsme se, že si nebudeme kupovat dárky, které nepotřebujeme a raději podpoříme nějaký dobrý projekt. Ten přišel s organizací Happy Hearts a my jsme se rozhodli, že dáme peníze na stavbu školu v Nepálu. Dostali jsme možnost, podívat se přímo na lokalitu, kde se staví, potkat se s dětmi, s místními komunitami a přidat ruku k dílu. A zároveň se potkat s dalšími donátory. Neváhali jsme a jeli.
Jaké to je, potkat se s dětmi, pro které pomáháš stavět školu?
Když jsme přijeli, bušilo mi srdce, jak kdybych vylezla Mount Everest. Byla jsem hrozně nervózní a pořád jsem tam brečela. Ty děti chodí tři hodiny denně pěšky do školy, žijí v naprosto základních podmínkách, rodiny nemají prakticky žádný majetek. A já jsem nechtěla, aby nás vnímali jako nějaké Evropany, co se jdou jen podívat, jak se staví škola. Přijeli jsme pomoct. Stavěli jsme nejen školu, ale i studnu, zažili jsme rituál přivítání vody. Najednou jsme byli součástí té komunity, a to je hrozně silná emoce.
Co ostatní dobrovolníci? Jací jsou?
To pro mě byl jeden z největších zážitků. Potkala jsem se s lidmi z celého světa, kteří přijedou třeba na půl roku a staví školu. Žijí ve stanu, myjí se studenou vodou z kýblu, chodí na suchý záchod, vaří s domorodci. A pak se seberou a letí zase pomáhat jinam. Jsou mladší i starší a každý příběh je inspirativní. Jeden kluk z USA mi vyprávěl, že ho k dobrovolnictví odmala vedli rodiče, jezdívali často pomáhat místo dovolené. Druhý den se tam najednou objevil jeho tatínek. Ten kluk mu zatelefonoval, že už je tam málo dobrovolníků a moc práce. Tak prostě přiletěl. To jsou chvíle, kdy se člověku točí hodnoty, přemýšlíš nad tím, které věci opravdu dávají smysl. Není ani tak důležité, jestli máš nějakou pozici nebo jsi součástí elitní skupiny. Věci ti musí hlavně dávat smysl.
Co ti tyhle nepálské zážitky daly do tvého leadershipu?
Nebrat nic jako samozřejmost. I když lidem v Nepálu zemětřesení zničilo to, co budovali, nezlomilo je to. Neztratili smysl pro humor, dál mají pozitivní myšlení a chuť posouvat věci dál.
Co je ta největší emoce, kterou sis z Nepálu přivezla, a teď ti třeba bude dál v životě pomáhat?
Víš co? S manželem nemáme děti a vždycky si říkáme, co tady po nás jednou zůstane. A teď víme, že po nás zůstane ta škola.
Potkali jste se i s dalšími donátory, co ti to dalo?
Má to dvě roviny. Tu inspirativní, kdy se potkáváš s lidmi, kteří mají v životě nastavené hodnoty a pomáhají na svět dobrým projektům. Zároveň je to ale i obchodní příležitost. Ze třech donátorů, se kterými jsem se osobně potkala v Nepálu, jsou už dnes všichni našimi zákazníky.
Tak to už jsme u byznysu. Opusťme Nepál a pojďme do Karlových Varů na Mezinárodní filmový festival, který Vodafone každoročně podporuje. Mají tyhle dva tolik odlišné světy vůbec něco společného?
Určitě. Potkáš se tam s donátory, kteří podporují charitativní projekty, protože se jejich byznysu daří, stejně jako v Nepálu. A byznys se nejlépe buduje na osobních vztazích. My se na festivalu během 9 dní potkáme s 300 až 500 firemními zákazníky.
To je docela dost. Jak vypadá tvůj festivalový den?
Dopoledne se věnuji práci na počítači, vyřizuji emaily a telefonáty. Kolem poledne už mám ale první schůzky se zákazníky. Některé jsou předem domluvené, jiné vznikají spontánně během setkání na různých akcích. Večer zveme naše zákazníky a obchodní partnery do Vodafone Business Lounge, chceme jim tak poděkovat za spolupráci. Musíme využít každou minutu festivalu, nepotkáváme jen naše zákazníky, ale také ty potenciální. Tak to prostě funguje, někdo vás představí v jiné firmě a už je prostor pro to navázat nějaký vztah. Protože si řekněme na rovinu, že prakticky celá byznysová Česká republika se po čas festivalu stěhuje do Varů. A když chceme potkat důležité lidi z byznysu, je to právě tam. Taková setkání a jednání probíhají dlouho do noci.
Máš nějaký hezký příklad o vztazích a byznysu?
Třeba společnost Lasvit. Obnovovali jsme s nimi rámcovou smlouvu a ta situace pro nás nebyla zrovna růžová. Ve Varech jsem se ale seznámila s majitelem Lasvitu, a díky tomu se nám podařilo nejen smlouvu obhájit, ale navíc rozšířit služby. A letos měl Lasvit v naší lounge své umělecké dílo světového formátu – sklářskou instalaci Herbarium. Vary jsou místem, kde ukazujeme výjimečné věci, stejně jako tam představujeme novinky a úspěchy. Třeba 5G mobilní privátní sítě nebo síť Cat-M pro internet věcí.
Čím to je, že se ve Varech dělá byznys líp?
Lidé si značku spojí daleko lépe s konkrétním obličejem, v tom jsou osobní vztahy klíčové a fungují líp než „nabídka od stolu“. Ve Varech na sebe máme čas. Není to jako klasická hodinová byznys schůzka, kde zákazník poslouchá první půlhodinku a pak už přemýšlí nad další schůzkou. Vary jsou víc neformální, zákazníci přijdou příjemně naladění, dáme si večeři a povídáme si o životě, o firmě, o rozvoji byznysu. V neformální atmosféře se o sobě navzájem dozvíme spoustu věcí a můžeme pak ušít nabídku na míru, která jejich byznysu pomůže.
Odvážíš si z Varů hlavně inspiraci nebo únavu?
Energeticky je to náročné, je to 9 dní, kdy se člověk nezastaví. Někdy jsem po celém dni schůzek úplně vyždímaná, ale pak přijdu večer do Vodafone Business Lounge mezi zákazníky a naše lidi, a to mě zase dobije baterky a lítám tam jak světluška.
Dlouhá léta jsi mentorkou. Jak ses k tomu dostala? Koho mentoruješ?
Mentoring mě na rozdíl od koučinku nadchnul. Kouč trochu manipuluje otázkami, zatímco mentor tě inspiruje svými příběhy a zkušenostmi. Tahle role je mi rozhodně bližší, je v tom skvělá energie. Léta chodím mentorovat ženy na Equal Pay Day a jsem součástí mentoringového programu ve Vodafonu. Mojí první mentie byla kolegyně z Albánie. Chytrá a energická žena, která měla na všechno odpověď. V mentoringu jsme spolu už čtyři roky, baví mě sledovat její kariérní růst. Teď už se od sebe učíme navzájem.
Co pro tebe osobně mentoring znamená?
Když jsem začínala s byznysem, bylo v něm málo žen i málo mentorek a já se cítila hrozně sama. Nechci, aby se tak cítily další ženy. Něco se dá probrat s muži, ale některé věci je prostě lepší probrat se ženou, která ti lépe porozumí. Beru to zase jako službu, kterou vracím společnosti. Na druhou stranu je fér říct, že mužský kolektiv mi velmi pomohl v kariérní cestě, vždycky mě totiž muži nějak pošťouchli a dodali odvahu. A já teď chci tuhle odvahu skrz mentoring předávat dál.
Ve Vodafonu jsi ambasadorkou pro gendrové otázky, jaká podpora ti dává smysl?
Vidím to tak, že když chceš ve společnosti něco změnit, musíš pro to něco udělat. Nejsem fanda do kvót a jako nejlepší formu rozvoje vidím inspirativní příběhy. Z těch si každý vezme to, co aktuálně potřebuje. Proto si do talkshow Women in Business ve Vodafonu zvu ženy z různých odvětví. Předáváme dál zkušenosti a baví mě, že ta témata stále více sledují i muži. Kolegu Otto Zemana třeba rozhovor s generální ředitelkou SAPu Hanou Součkovou motivoval k tomu, aby se přihlásil na šéfa VBTS. A klaplo to.
Co je pro tebe nejdůležitější v práci s lidmi?
Otevřenost, transparentnost a komunikace. Chci lidi inspirovat, a to uděláš jen tak, že jdeš příkladem. Když něco říkám, tak to taky dělám. Moji lidé musí hlavně vědět, co od nich očekávám a průběžně jim říkám, co se mi líbí a co ne. Když je prostor pro pochvalu, udělám to hned, nemá smysl čekat na schůzku 1:1. Říkám věci tak, jak je cítím. Možná to není úplně diplomatické, ale lidé to pak lépe chápou. A na měsíční bázi se nám osvědčil speed dating feedback. Sedneme si každý s každým, a během minuty si dáme zpětnou vazbu. Pročistí to vztahy.
Co tě na Vodafonu nejvíc baví?
Firemní kultura a otevřené, transparentní prostředí, kde si nikdo na nic nehraje. Nezažila jsem žádnou jinou firmu, která by otevřeně mluvila třeba i o tom, co se jí nepovedlo. Já hrozně nerada dělám chyby, ale tady se poprvé nebojím říct: tak tohle jsme podělali, příště to uděláme jinak. Poučíme se a jdeme dál. Nemám ráda nekonečné pitvání toho, co se stalo, to už nezměníme. Musíme se soustředit rychle na řešení. A pak si to můžeme v klidu projít a poučit se z toho.
Jsi viceprezidentkou pro firemní zákazníky. Ve Vodafone Business teď žijete hlavně strategií SPARK a digitalizací firem. Co českým firmám hlavně chybí?
České firmy dobře chápou potřebu digitalizace, ale nemají know-how, zdroje a nástroje. A na to se soustředíme. Firmy nejdřív musí investovat do robustní infrastruktury, do vysokokapacitní sítě a zabezpečení, které jim potom umožní využívat další nástroje pro rozvoj byznysu, včetně umělé inteligence.
Které z našich ICT řešení považuješ za nejdůležitější? Nebo spíš dává smysl, když jsou co nejvíc komplexní?
Pro velké firmy jsou to určitě 5G mobilní privátní sítě (MPN), to je základní nástroj pro jejich digitalizaci. Máme implementaci ve Škodovce, kde je výrobní linka napojená na 5G výrazně flexibilnější a třeba datové sprchy šetří čas při aktualizaci automobilového softwaru. Další MPN je v jaderné elektrárně Temelín, kde zase úspěšně využívají rozšířenou realitu pro řešení problémů. Další tři mobilní privátní sítě právě implementujeme. Velké firmy jsou velmi progresivní, přemýšlí do budoucna a nebojí se toho. A pak jsou tu menší a střední podnikatelé, které potřebují s digitalizací pomoct víc. A proto jsme tady.
Zdroj: www.vodafone.cz
