Rozhovor s prof. MUDr. Hanou Hrstkovou, CSc.: O dětské onkologii a následné péči.

Prof. MUDr. Hana Hrstková, CSc., má bohaté zkušenosti v oblasti pediatrie, zejména v dětské onkologii. Po dlouhá léta stála v čele I. dětské interní kliniky Fakultní nemocnice Brno. Specializuje se především na hematologii, hematoonkologii a onkologii. Kromě léčby maligních nádorů se věnuje i pozdním následkům onkologické terapie a výuce na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Ve Fakultní nemocnici Brno pracuje více než 40 let a letos oslaví významné životní jubileum.

Ve svém profesním životě jste se věnovala především dětské onkologii. Může si člověk zvyknout na to, že pracuje s onkologickými dětskými pacienty. Co to ve vás vyvolává?

Zprvu to pro mě bylo skutečně náročné. Přiznám se, že počáteční setkání s onkologickými pacienty mi přineslo řadu emocionálních výzev. Postupem času jsem však ve své práci objevila hluboký smysl a motivaci, což mi umožnilo postupovat vpřed a překonat pochybnosti. Samozřejmě v té době pro mě bylo tíživé, že pacienti s onkologickou diagnózou více umírali. Postupně jsem se naučila tento fakt přijímat s tím, že každá nemoc je zlá, ale vždy existuje určitá naděje na uzdravení. I když tehdy nebyla úspěšnost léčby tak vysoká jako dnes, část pacientů se vyléčila. A když člověk vidí, že dítě svou nemoc překoná, dodává mu to ten správný impuls.

Je nějaký pacient z tohoto období, který vám utkvěl v paměti?

Příběh každého pacienta má svou jedinečnou hodnotu. Některé děti, které jsem léčila před lety, se stále vracejí na pravidelné kontroly. Je dojemné sledovat, jak rostou a jak si budují svůj vlastní život po léčbě.

Dokázala byste říct, jaké množství pacientů se dnes vyléčí ve srovnání s dobou, kdy jste začínala?

V oblasti diagnostiky a léčby onkologických onemocnění jsme svědky zásadního pokroku. Revoluce v léčbě, zejména po roce 1989, nám přinesla přístup k účinnějším medikamentům a terapiím. Diagnostické postupy se staly mnohem preciznějšími, což umožňuje léčbu více individualizovat. Když jsem v roce 1968 začínala, na uzdravení se dívalo jako na něco výjimečného. Už po deseti letech se nám dařilo vyléčit asi 40 procent pacientů s onkologickou diagnózou. Dnes hodně záleží na typu nádoru, například u leukémií je to v průměru okolo 90 procent.

A pokud jde o diagnostiku?

Dříve to bylo jednoduché. Když například přišel pacient s podezřením na leukémií, udělali jsme mu punkci kostní dřeně, vzorek jsme si natřeli na sklíčko a za půl hodiny byl k dispozici výsledek diagnózy.

V dnešní době se udělá punkce kostní dřeně, vzorek pošleme do specializované laboratoře a poté ještě do laboratoře molekulární genetiky. Stanovení diagnózy je tak sice zdlouhavější, ale vlastní léčba může být účinnější, protože se řídí podle přesně stanovených skupin určených laboratorní metodikou.

Vyskytuje se u dětí podobný typ nádorů jako u dospělých?

U dospělých se nejčastěji vyskytují karcinomy, tedy rakoviny, kdežto u dětí jsou to ze solidních nádorů nejčastěji sarkomy, ty mají jiný původ. U dětí se například příliš nevyskytuje rakovina kůže nebo rakovina tlustého střeva. Sarkomy jsou rychleji progredující, ale zase mnohem citlivější na léčbu. Rozdíl mezi karcinomem a sarkomem bych přirovnala k rozdílu mezi vlčákem a vlkem.

Mezi lidmi je všeobecně vžitá představa, že onkologické onemocnění dětí a mladých lidí bývá agresivnější než u starších pacientů. Je to opravdu tak?

Je to především způsobeno právě tím, že u starších lidí se objevují jiné typy nádorů, které nerostou tak rychle. U dětí je všeobecně regenerační schopnost obrovská.

Jakým způsobem se dětem vysvětluje, že jsou nemocní a co je čeká?

V případě menších pacientů vše vysvětlujeme především rodičům. Těm starším už musíme říct, proč léčbu podstupují a co je čeká. Ale máme zde specializované psychology, kteří v této oblasti poskytují pomoc. Faktem je, že jsem nedávno měla na kontrole 17letého pacienta, který mi řekl, že neví, co mu vlastně bylo a jestli bych mu to mohla sdělit. Že se o tom u nich doma nikdy nemluvilo.

Sdělujete pacientům napřímo, v jakém stádiu se jejich onemocnění nachází a jaká je prognóza, i když předpokládáte, že není příliš dobrá?

Ano, vždy rodičům řekneme, jaký je zdravotní stav jejich dítěte. Samozřejmě se jim to musí sdělit citlivě a postupně, ale vždy se dozví pravdu. Včetně toho, jaká je prognóza, i když je spíše horší.

Jakou roli hraje při léčbě psychosomatika?

Péče o duševní zdraví pacientů je klíčová pro celkový úspěch léčby. Rodičovská podpora a pozitivní postoj mohou výrazně ovlivnit psychickou pohodu dítěte. Když jsou rodiče optimističtí, jednoznačně svůj postoj přenášejí i na své dítě.

Jak se stavíte k zařazení biologické léčby?

Často se setkávám s tím, že se rodiče biologické léčby pro své děti dožadují. Domnívají se, že je šetrnější a její účinek více cílený. To ale není pravda, biologická léčba má také řadu prokázaných vedlejších účinků. Pokud to vyhodnotíme jako nejlepší řešení, k léčbě ji použijeme, není ale samospasitelná.

V čem tedy spočívá rozdíl mezi biologickou léčbou a chemoterapií?

Jde o dvě různé metody léčby onkologických onemocnění s odlišnými mechanismy účinku. Chemoterapie využívá chemické látky známé jako cytostatika k ničení rychle se množících buněk. Ovlivňuje tedy jak nádorové, tak i zdravé buňky. To může způsobit řadu vedlejších účinků, jako jsou nevolnost, únava, ztráta vlasů, imunosuprese a podobně. Naopak biologická léčba představuje různé inhibitory enzymů, které vstupují do specifických molekulárních cílů v nádorových buňkách a brání jejich růstu nebo je ničí.

Kdy se považuje pacient za vyléčeného?

My neříkáme, že je pacient vyléčený, ale že je dlouhodobě přežívající. Jestliže je 5 let v pořádku, dá se konstatovat, že probabilita návratu nemoci výrazně klesá. Nicméně u našich dlouhodobých pacientů po mnoha letech sledujeme zvýšený výskyt tzv. sekundárních nádorů. Léky, které nemocné děti dostávaly, všechna cytostatika i radioterapie, jsou svou podstatou karcinogenní. To znamená, že zvyšují pravděpodobnost, že se po letech může objevit nádor nový, nezávislý na původním onemocnění.

Jak je to s recidivou?

Nejzávažnější recidivy jsou většinou u leukémie při léčbě nebo v prvním roce po léčbě. V období do 5 let už jsou velmi vzácné.

Aktuálně se věnujete následkům léčby u pacientů, kteří si nemocí prošli. Jaké jsou nejčastější následky, které sledujete?

Mezi časté následky léčby patří endokrinní problémy, gastrointestinální obtíže a obezita. Je důležité si uvědomit, že některé komplikace se mohou projevit až po mnoha letech od ukončení léčby.

Hodně jste se věnovala i výživě.

Kromě onkologie jsem se taky vždy věnovala všeobecné pediatrii, byla jsem přednostkou dětské kliniky. Obecně víme, že obezita je rizikový faktor pro kardiovaskulární i nádorová onemocnění. Rodiče, jejichž děti prošly onkologickým onemocněním, mají často tendenci je chovat v bavlnce, chránit je. Mají obavy, že když budou děti třeba více sportovat, že by se jim nemoc mohla vrátit. To se vždy snažím včas vyvrátit.

Jak vidíte nejbližší budoucnost ve vývoji léčby onkologických onemocnění?

Podle mého názoru bude klíčový další pokrok v molekulární biologii. Ten umožní ještě podrobnější klasifikaci jednotlivých typů nádorů a léčba se tak bude moci zaměřit ještě přesněji a účinněji.

Prozradíte nám na závěr, čeho byste ještě chtěla dosáhnout?

Chtěla bych být schopna nadále aktivně přispívat k péči o pacienty a podporovat výzkum v oblasti dětské onkologie, současně si udržet zdraví a radost ze života.

Zdroj: www.fnbrno.cz